sobota 11. března 2017

Smrt je jen začátek

Tato vyrytá slova četla Evelyn na vnitřní straně sargofágu ve filmu Mumie (1999), který jistě znáte. Věta vyznívá trochu tajemně, a také nenechává nikoho na pochybách, že předpovídá, co jistě bude. Zatímco na začátku filmu se vztahuje k obživnutí mumie Imhotepa, který se má později stát nepřemožitelným, na konci má jiný nádech. Evelyn větu říká způsobem, který snad každého nutí k zamyšlení.

Dokud se neobjevil atheismus, tak se nejspíš nenašla žádná civilizace, která by tvrdila, že neexistuje posmrtný život. Že smrt neznamená definitivní konec, je vidět na případech zážitků blízké smrti. Dokonce známe případy, kdy byl člověk mrtvý i několik dní, a přesto se vrátil k životu. A nikdo z takových netvrdil, že po smrti nic není.
Lidská rozumová duše je to, co člověka odlišuje od zvířat. Duše je naše já, naše sebevědomí. Zatímco tělo se skládá z mnoha částí, které lze odebrat, ze svého já nemůžeme nic oddělit, ubrat. Duše je nedělitelná. A cokoliv je nedělitelné a nehmotné, nemůže zaniknout. Proto lidská duše je nesmrtelná.

Je smrt, a pak věčnost. Smrt je opravdu začátkem, vstupní branou věčnosti. Jaká asi věčnost je? Jestliže dosud neznáme nějaké zřetelnější rysy věčnosti, můžeme s jistotou alespoň říct, že věčnost je docela jiná skutečnost. Žijeme a pohybujeme se v čase, v okolním prostředí i v nás dochází neustále ke změnám. Ale věčnost je zcela odlišná. Čas neexistuje a ke změnám docházet nemůže. Při pomyšlení na věčnost, ve které bych se měl najednou ocitnout, v úplně jiném světě, který jsem nikdy nezažil, si to celé představuji, jakobych se měl vmžiku ocitnout v kosmu. Je to úplně jiný svět, člověk by musel zůstat v němém údivu a jeho pocity by bylo velmi těžké popsat.
Ve vesmíru se lidskému oku vše jeví tak stálé, nesmírné a všepřesahující. Celé to dává víc tušit o věčnosti. Ale věčnost není ani vesmír, ta je ještě víc odlišná. Ve věčnosti nelze pomyslet, že něco se stane v přístím okamžiku nebo za nějakou dobu. Všechno je jen přítomný okamžik, který trvá stále. A nezmění se. Jaká ale je tato neměnná skutečnost - věčnost?

V konečném důsledku může být jen dvojí. Šťastná (Nebe), nebo nešťastná (peklo).
Nebe je popisováno jako blažené nazírání duše na Pána Boha. Už za svého života, i když určitě ne jako v Nebi, podobné patření na Pána Boha zažili někteří svatí. Něco takového se dá velmi těžko zprostředkovat. I když někteří světci popsali své zážitky, pro mnohé lidi takové popisy jsou špatně uchopitelné. Proto je uváděn příklad, který může být tím nejnepatrnějším náznakem onoho blaženého patření, o kterém se můžete dočíst. Každý z nás totiž mohl zažít situaci, kdy zůstal něčím doslova fascinován. Na příklad nějakým obrazem, u kterého se najednou zastavil a zůstal na něj hledět. A to tak, že skoro nedýchal, nevnímal nic kolem sebe, jen předmět, na který byl celou svou bytostí upoután. S tím prožívá nejniterněji pocit jakéhosi štěstí, je to zcela neopakovatelný prožitek. V tom němém úžasu přestane pro člověka existovat svět kolem i čas, najednou je úplně jinde, nemůže se nabažit a tímto prožitkem by mohl strávit věčnost.
Naproti tomu peklo je naprosté neštěstí. Nic, co je zde na zemi, se s tím nedá srovnávat. I kdyby člověk byl na zemi na tom nejhůř, jak jen to jde, nepředstavitelně trpěl a bylo mu ubližováno, pořád je možnost, že smrtí se něco takového skončí. Na věčnosti ale taková možnost není. Pokud si někdo svým životem volí věčné neštěstí, ve věčnosti nemá vůbec žádnou naději na jakékoliv zlepšení a na konec svého trápení. Proto je peklo naprosté zoufalství. Byli jste už někdy zoufalí? Zoufalí tak, že jste nevěděli, jak řešit některou životní situaci a neviděli žádné východisko? Takový stav člověku působí velkou úzkost a trápení. Vzpomeňte si, jaký strašný stav to byl. Ale ve srovnání s věčností to byl jen náznak toho, jaké zoufalství má zavržená duše. Její utrpení se nikdy nezmění, není vůbec žádná naděje. Navěky a stále bude prožívat to největší zoufalství. I kdyby mohla povstat nadějná myšlenka, hned by se rozplynula kvůli jasnému vědomí o nezměnitelnosti zoufalého stavu. Věčné neštěstí, bez konce, bez sebemenší úlevy od utrpení, bez odpočinku.

Smrt je jen začátek - buď šťastné věčnosti, nebo věčného neštěstí.

Žádné komentáře:

Okomentovat